Jak už víte, na cestu do Ingbokolo jsem měl být dobře sbalený a připravený. Co to ale v praxi znamená? Prohlédněte si společně se mnou zbývající obsah mého misijního batohu…

Oddíl: „6 let knězem ve velkoměstě“

Druhá část mojí zkušenosti vznikala v Kinshase – v prostředí hlavního města Konžské demokratické republiky. Zde jsem se učil místní jazyk lingala, ale pro můj život byla mnohem podstatnější nová zkušenost spojená s velkou odpovědností – věnovat se rozvoji farnosti a farníků, a to jak po stránce duchovní, tak i sociální a materiální.

Jedním z nejdůležitějších kroků bylo rozběhnout vodní projekt a zajistit jeho dlouhodobé fungování pro široké okolí. Vnímal jsem to nejen jako technické řešení nedostatku vody, ale i jako konkrétní projev péče o důstojnost a životní podmínky celé komunity.

Velkou školou mi v tom byla spolupráce s italským knězem. Otec Italo mi pomáhal postupně pronikat do principů řízení projektů – od prvotního plánování až po jejich realizaci a vyhodnocení. Naučil mě přemýšlet v souvislostech, předvídat obtíže a hledat cesty, jak projekty dovést k dobrému konci.

Kromě toho jsem se učil vést lidi. Snažil jsem se jednat se spolupracovníky správně. Záhy jsem totiž pochopil, že nejlepší výsledky se dostavují tehdy, když je moje vedení jasné a projevuji lidem respekt. Budoval jsem také vztahy s vládními představiteli. Musel jsem hledat způsoby, jak je zapojit do projektů pro společné dobro. A tak jsem organizoval setkání, na kterých jsem se snažil srozumitelně a otevřeně představovat farní projekty. K tomu patří i jejich transparentní vyúčtování a respekt k záměrům dárců.

Současně s tím jsem se také učil spolupracovat s místní církví, zejména s diecézními kněžími, v duchu společné synodální práce. A protože se v našem okolí vyskytovali také protestanti a muslimové, bylo nutné věnovat se rovněž ekumenismu a podporovat mezi námi zdravý dialog.

Oddíl: „6 let knězem na venkově“

Během šesti let služby ve farnosti sv. Terezie v obci Mingana v diecézi Kasongo jsem se věnoval především praktickému zlepšování životních podmínek místních křesťanů. Díky tomu, že už jsem měl zkušenost s vedením projektů, dokázal jsem řídit například výstavbu nemocnice a dispensária, krejčovské školy, konventu pro sestry, stejně jako zajistit dostupnost léků pro místní lékárnu.

Na venkově mě ale čekaly mnohem náročnější životní podmínky, kterým jsem se také musel přizpůsobit. Existovat bez elektřiny, tekoucí vody, internetu i kvalitních silnic. To mě dovedlo k tomu, že jsem se učil žít jednoduše a hospodárně. Život v diecézi Kasongo je velmi drahý, protože dovoz zboží kvůli špatné infrastruktuře trvá i několik měsíců.

Když jsem měl na starosti výstavbu zdravotnických zařízení, otevřelo mi to schopnost citlivěji vnímat nemocné, zejména ženy a děti. Postupně jsem si uvědomil, že moje služba není jen duchovní péče, ale také péče o fyzicky trpící.

V této době jsem se také naučil spoustu praktických věcí – opravit auto i motorku, vymalovat budovy, poradit si s instalací vody nebo asistovat při zapojování solárního systému.

Podílel jsem se i na organizaci pohřbu kněze, který zemřel na misii, takže vím, co všechno to obnáší.

 Oddíl: 3 roky studia řízení projektů

Poslední oddíl mého misijního batohu je zdánlivě skromný, ale vděčím mu mimo jiné za finanční gramotnost. Dostal jsem příležitost tři roky studovat projektové řízení na Mount Kigali University ve Rwandě. Věnoval jsem se hlavně tomu, jak projekty plánovat a vést, jak je vyúčtovat a nastavit tak, aby dokázaly fungovat dlouhodobě samy. Díky tomu jsem pronikl do tajů správy financí a účetnictví.

Zároveň mi ten čas otevřel cestu k lepšímu pochopení Rwandy a života jejích obyvatel. Kromě toho jsem se ještě naučil místní jazyk kinyarwanda.

Toto vše mi bude pomáhat, abych úspěšně zvládnul úkol vybudovat na zelené louce farnost Krista Krále v konžské vesnici Ingbokolo…

V červnu loňského roku 2025 jsem oficiálně obdržel jmenování, abych šel založit novou Farnost Krista Krále ve vesnici Ingbokolo v diecézi Mahagi v Demokratické republice Kongo. Měl jsem za sebou 12 let misijní zkušenosti v Kongu a myslel jsem si, že po svých univerzitních studiích budu poslán někam jinam.

Věděl jsem, že ode mě žádají splnit náročný úkol. A tak jsem se svého představeného rovnou zeptal: „Proč jste si vybrali zrovna mě?“ Na to mi odpověděl: „Protože ze všech kandidátů, kteří připadají v úvahu, je jenom tvoje misijní výbava dobře připravená na všechno, co je potřeba.“

Byl to totiž sám místní biskup, kdo nás – misionáře – oslovil a pozval, abychom přišli vybudovat novou farnost. Pro nás je to zároveň vyjádřením důvěry a jistoty, kterou v nás má. A protože jsem vázán slibem poslušnosti, neměl jsem na výběr než jmenování přijmout a vydat se na cestu…

Moje zavazadlo misionáře má čtyři hlavní oddíly. Tím prvním je 11 let přípravné formace v různých zemích a formačních domech. Druhým je 6 let práce ve farnosti jako farář v Kinshase – hlavním městě Konžské demokratické republiky. Třetím je dalších 6 let práce ve venkovském prostředí, konkrétně ve farnosti svaté Terezie v diecézi Kasongo. Čtvrtým a posledním oddílem jsou 3 roky univerzitního studia projektového plánování a řízení v Kigali ve Rwandě.

To je v součtu 26 let oddané služby, misijního nasazení a vytrvalosti, stejně jako praktické a odborné přípravy. Dovednosti a zkušenosti, které jsem během této doby získal, mohou velmi zásadně napomoci k tomu, aby tato nová misie byla úspěšná.

 A tak se společně se mnou podívejte, co všechno mám ve svém misijním zavazadle sbaleno.

Oddíl první: “11 let formace”

Bylo to období, kdy jsem se učil nejen teologicky a filozoficky myslet, ale také sdílet každodennost s ostatními. Žít v komunitě a nést odpovědnost jak za sebe a svá rozhodnutí, tak i za celek, jehož jsem součástí.

Do této části potřebné výbavy misionáře patří také sport, kterým se udržuji v kondici, a fyzická práce. Jsem velmi vysoký muž, takže hraji především basketbal a volejbal, ale také hodně běhám. V dětství jsem dokonce běhával i do školy. Pocházím totiž z Keni, země vynikajících atletů.

Manuální práce, jako je pěstování zeleniny nebo péče o zvířata, mě naučila dobře zacházet s tím, co mám k dispozici, a zároveň přijmout jednoduchost jako běžný způsob existence. Jinými slovy, nemohu být závislý na tom, co mi chybí.

Nutnou výbavou je zde také modlitba, duchovní četba a spiritualita svatého Ignáce z Loyoly, kterou se řídíme. To vše následované apoštolskou zkušeností – návštěvami nemocnic, sirotčinců nebo center pro děti ulice. Zde jsem si rozvíjel také svůj soucit s lidmi na okraji, zde jsem se učil ostatním darovat sebe, svou přítomnost.

Na dně tohoto oddílu leží ještě jedna položka, která vůbec není tak samozřejmá, jak samozřejmá by se mohla zdát – a to je přizpůsobení se různým druhům jídla, poznávání odlišných kultur i způsobů života v různých prostředích…